HYNEK ČERMÁK – Jedinou inspirací je žena

Mám obrovskou radost a děkuji Hynkovi za jeho čas. Všichni ho znáte, a tak se v tomto případě krátce a přísně držím naší milé a bezpečné Wiki: „Hynek Čermák je herec, oceněný v roce 2011 cenou Český lev za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli. Toto ocenění získal za roli ve filmu Nevinnost.

V různých rolích je znám divákům již dlouhá léta, objevil se ve filmech Ať žijí duchové, Muži v naději, Nevinnost, Kníže Václav nebo Kajínek. Přibližně od roku 2011 se věnuje rovněž fotografii. První výstavu uspořádal v roce 2016 pod názvem …ještě máme naději! v prostoru Anti.kvariátu Dejvického divadla (zahájena byla 17. května 2016). Ve fotografické tvorbě se věnuje zejména černobílé aranžované fotografii, konkrétně ženskému aktu a portrétu.“

První otázka je spíše konstatováním: Je těžké se ptát známé osobnosti, která poskytla nesčetné množství rozhovorů a naši čtenáři ji znají z divadla, spousty filmů, z rozhlasových rolí a také z velké řady výstav. Zkusím to od divadla: náš časopis pochází z Dejvic, vy jste, Hynku, řadu let hrál a stále ještě hrajete v Dejvickém divadle, které v naší redakci přímo milujeme, takže jsme tak trochu sousedé. Divadla hrají většinou večer. Které denní či noční hodiny tedy nejčastěji věnujete fotografování a proč?
U mě úplně nerozhoduje denní nebo noční hodina. Důležité je, jestli přijde inspirace, a ta většinou přichází v podobě modelky. Je pro mě důležitá spolupráce na fotografii, aby modelka dávala nějaké nápady, abych s ní mohl komunikovat, jak jsem zvyklý například z divadla. Vlastně se to hodně podobá práci s hercem. My herci máme svůj jazyk, režiséři nám rozumějí, a pokud ho modelka ovládá, je to samozřejmě nejlepší. Proto velice často fotím herečky, i když je diváci většinou nepoznají.

Schválně se o to snažím, aby nám to pak bulvár nekradl. Někdy to není jednoduché, ale o to větší je to výzva. Ale pokud bychom trvali na tom, jaká denní či noční doba je pro mě při focení rozhodující, samozřejmě nejraději mám denní světlo. Jestli mi to čas nedovolí, což je bohužel velice často, používám umělá světla. Většinou jednobodové nasvícení, a když mám hodně času a chci si hrát, klasické nasvícení, takzvané „hollywoodské“ – tři stálá světla. Se záblesky nefotím.

Teď to zkusím přes výstavy: máte jich za sebou spoustu a krásných. Řadu z nich jsem viděl, ale coby kutnohorskému rodákovi mi neunikla vaše společná s Terezou z Davle v Čáslavi. Jaká byla z pohledu autora? Nežárlili jste na sebe s Terezou?
Kdepak, s Terezou z Davle na sebe nežárlíme. Teda aspoň já nežárlím. Naopak je to pro mě inspirující kolegyně, protože vidí ženy trošku jinak než já, a přesto tak krásně, jak já bych ženy rád viděl. Vím, že to je trochu složité, co jsem teď řekl, ale je to tak a ženské oko si půjčit nemůžu. Dívat se na Terezinu práci je podobné jako mužská touha vyzkoušet, jakým způsobem vnímá žena lásku. A to nejde. Nebo ano? Teď nevím… V dnešní době je možné vlastně vše, to je i důvod, proč fotím ženy. Vracím se ve své tvorbě k podstatě a jednoduchosti těla.

Portréty, rozevláté akty, exteriérová focení a vše černobíle, je to tak? Popište nám alespoň trochu váš fotografický vývoj, a co vás k těmto krásným žánrům dovedlo.
Má láska k focení ženského aktu začala fotografiemi Tarase Kuščynského. Pokračovala přes Helmuta Newtona, Roye Stuarta až k Tereze z Davle. Černobílá fotografie má tu výhodu, že je stále nadsázkou. Svět totiž není černobílý.

Většina z nás to vidí. V černobílé fotografii tedy můžu dovolit ženám to, co si v barevném světě dovolit nemohu. Vývoj v práci fotografa se dá rozdělit na dvě zásadní roviny. Ta první je jeho oko, které časem nejen stárne, ale i moudří. Mnohdy s věkem zjistíme, že...

Celý článek najdete v únorovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!