Timelapse - to nejlepší z fotografie ve videu.

Český termín časosběr označuje video složené ze snímků pořízených s mnohem nižší snímkovou frekvencí než při jejich přehrávání. Dochází v něm ke kompresi času a zvýraznění jevů, které by byly příliš pomalé pro lidské vnímání.

A k pořízení záběrů se samozřejmě dá využít také široká paleta kreativních možností fotografického přístroje.

Při timelapse může navíc docházet ke spojení komprese času a pohybu snímajícího přístroje (označováno také termínem hyperlapse), což činí záběr ještě dramatičtějším a zajímavějším. Může být i zajímavou alternativou pro fotografy, kteří s natáčením videa v minulosti koketovali. Je ale třeba zmínit, že výsledku předchází také mnoho hodin na lokalitě i v postprodukci. Odměnou může být opravdu nevšední vizuální zážitek. Jako dva příklady z místních luhů a hájů, které i po dvou letech od představení stále osloví, lze uvést PRAGUE. Lights & Motion od Marka Kedzierski nebo Czech HDR timelapse 2012-13 od brněnské EMproduction.

Název druhé ukázky zároveň také napovídá, že lze využít opravdu veškeré spektrum možností digitálního přístroje, a to včetně fotografie do HDR. Postprodukce je v takovém případě ovšem vždy náročná. Pro vytvoření jedné sekundy videa potřebujeme získat nejméně 25 samostatných snímků, minuta výsledného záznamu je pak složena z nejméně 1.500 snímků. Asi netřeba dále zmiňovat, jaké výzvy to představuje, budeme-li potřebovat fotografie v maximální kvalitě a s možností postprodukce. Ale pojďme se na techniku časosběru podívat od základu.

Jak již bylo uvedeno, délku videa určuje celkový počet snímků. Tři (zhruba typické) minuty videa si vyžádají bezmála 5.000 snímků. Kompresi času pak volíme intervalem mezi jednotlivými snímky. Plánování časosběrného záběru by měla předcházet dobrá příprava. Fotit do RAWů se v takovém množství dá velmi obtížně, dobré zvážení expozice s proměnnou dynamikou scény v čase proto velmi usnadní práci. Ne nadarmo je jedním z nejtěžších záběrů přechod z odpoledního slunce do zlaté hodinky a noční fotografie. V takovém případě je dobré napevno nastavit clonu a pak korigovat expoziční časy nebo nastavení ISO. Zejména také z důvodů redukce efektu flickeru (blikání) v jednotlivých snímcích se doporučuje vždy co nejmenší možná korekce mezi jednotlivými snímky.

K ovládání fotografického přístroje lze pro takové účely použít např. programovatelné dálkové spouště, nezřídka se také využívá napojení na ovládací software v počítači nebo mobilu. Výjimkou není ani úprava firmware samotného fotopřístroje. Bez počítače se ale neobejde postprodukce. Výsledné snímky se s pomocí editačního software spojí do videa, přidají se střihové efekty, zvuk a případně titulky. Tady ale může platit, že méně je někdy více. Ať už bude kvalita postprodukce jakákoli, dobře rozplánované záběry, kvalitní kompozice jednotlivých scén a dobrá volba motivu pro časosběr budou vždy těmi nejvíce vizuálně zajímavými.

Pokud k fotografii přidáme i pohyb, začíná se technika snímání dále komplikovat. Intervaly mezi snímky musí být synchronizovány s pohybem, aby výsledné video bylo plynulé. K pohybu může posloužit třeba jednoduchý pojezd stativu, který bude mezi snímky posunut vždy o stejnou vzdálenost. Pokud byste chtěli investovat nemálo prostředků, lze (zejména pro komerční využití) najít na trhu mnoho programovatelných a polohovatelných „udělátek“ pro pohyb fotografického přístroje. Tady lze také velmi dobře experimentovat – malý pojezd s fixací fotopřístroje lze vyrobit třeba i z kostiček lega.

Při plánování pohybu i samotného rozložení snímků je vhodné také neopomenout pohyby v záběru, které mnohdy nejsou ze situace na první pohled patrné. Například pohyb slunce na obloze v časosběru několika hodin může změnit celé vyznění scény, pokud se jeho trasu podaří zachytit v cestě snímkem (i na videozáběry se vztahují kompoziční pravidla). Dobrý odhad a pečlivá příprava je i tady tou pomyslnou třešničkou na dortu, která stojí nemálo času navíc. Někdy si lze v pohybu pomoci ze statického snímku, efekt zoom-in/out lze docílit například ořezem části snímků. Digitální senzor a jeho rozlišení nám naštěstí umožňuje i takové triky. Základem je, aby ve výsledném videu působily plynule.

Ale abychom si to na začátek nedělali příliš složité, zajímavým experimentem může být už jenom vystavení fotopřístroje na stativ na balkon. Jindy všední momenty se kompresí času nebývale rozhýbají. Také si lze v postprodukci pohrát s tilt & shift filtry a timelapse tím získá nevšedně groteskní vzhled miniaturních modelů.

Závěrem je třeba uvést, že i timelapse si postupně získává všeobecně populární formy. Zkomprimovat čas tak lze např. pomocí funkce Instagramu zvané Hyperlapse, jednotlivé záběry se složí samy dle nastavení expozice a pohybu telefonu, jehož kameru pro snímání Hyperlapse používáte. Společnost Microsoft pro změnu experimentuje s technologií hyperlapse a funkcemi stabilizace obrazu z kamery, která se rychle pohybuje po okolí. Cílem je tak vytvořit stabilizovaný záběr i při snímání videa např. z kamery umístěné na helmě cyklisty. Pokročilým složením záběrů se pak eliminují veškeré pohyby kamery (hlavy cyklisty) mimo směr videa, ale k tomu je již zapotřebí velmi náročných počítačových algoritmů.

Je zřejmé, že možností, jak kreativně využít timelapse je opravdu mnoho. Časosběr velmi vhodně kombinuje digitální fotografii a kinematografii a díky tomu je vysoce zajímavou, ale i náročnou disciplínou. Odměnou vám však vždy bude velmi nevšední pohled na věc a mnohdy také onen důležitý wow-efekt. Za malý experiment v každém případě stojí.

Vyzkoušejte si svůj vlastní timelapse a seznamte se s postupy, které lze využít, pod vedením lektora. Získejte první zkušenosti a záběry na celodenním kurzu od AFOP.CZ.

Martin Sahula,

Lektor Ateliéru fotografické praxe

http://sahoo.photo/